Výchova

Toto plemeno bylo uznáno jako společenské, protože při šlechtění se dával důraz na empatii. Jinými slovy řečeno, zdůraznily se vlčí instinkty. Vlk a dril nejdou k sobě, ale hra je cesta. Velikánskou předností je, co si vlče zapamatuje, uloží si do paměti navždy. Pak už jde "jenom" o to, aby to udělal rád pro nás. Má to však i odvrácenou tvář. Pokud to uděláme špatně, on to nezapomene. V tom případě nám zbývá jenom oslabovat tu určitou špatnou informaci a snažit se použít jinou, zábavnější zkušenost. Pokud dojde k názoru, že je to nepotřebné, přestane to používat, ale v paměti mu to zůstává zapsané. Vlk udělá chybu jenom jednou a je mrtvý. Tohle je jejich moto.

Když Harold nechtěl zopakovat něco, co už někdy udělal/zvládl, věděla jsem, že je tam překážka, kterou jsem buď udělala nebo mu nesedí ještě něco dalšího. Je potřeba zjistit co se stalo rep. v čem spočívá ta překážka. Ani se mi nechce hovořit o horší variantě, že by to pro mne nechtěl udělat. Toho jsem si na začátku užila dost u naší adoptované Karunky. Vždycky se zabývám otázkou: "Proč ? "

Při výchově Saarlosů se snažím především nastavovat mantinely. Mám pocit, že tím se jim vytvoří prostor pro spolupráci, a pak se snaží dělat to dobře. Jako bychom hovořili v náznacích, oni to přečtou, a pak přichází veliká pochvala. Je to zábava. Co mi velmi pomáhá ve výchově je řeč jejich těla, pak i poloha a nasměrování k mému tělu. Tohle je jejich jazyk.

Učme se vlčí řeči. Oni z toho mají velikou radost. Je to jako v cizině, když se naučíme pár místních slovíček, hned je lepší zacházení… Tahle analogie funguje i na komunikaci se psy.

POZOR! Máme před sebou osobnosti. Čtou nás. Partnerství je na místě. Nadřazenost, diktátorství a ovládání přes fyzickou sílu vede do pekel. Kredit si silou člověk vynutí těžko, ale s láskyplnou otevřeností mi šlo všechno snadněji. U Karunky jsem na začátku vyzkoušela, jak umí testíky najít co je v hlubinách mojí duše. Na úplném začátku dokázala být posměváček, který čeká a myslí si, na základě zkušeností, že se dočká mého zoufalství… Protože ale tvrdost a odmítání komunikace z mé strany nepřicházely, začaly jsme se mít rády.

U vlčáků máte dvě možnosti, jak je chovat. První možností je způsob, jak je chovají v Holandsku, kde nechávají vyniknou jejich plachost a příliš nezasahují do jejich světa. Tento způsob chovu byl v minulosti asi jediný možný. Postupně se chov stabilizuje a mám pocit, že jejich socializace na naše podmínky je čím dál relevantnější. Kloním se k tomu, ukazovat štěňátkům náš svět a začlenit je do života. Na začátku je to dost veliká práce, štěňátku ukázat VŠECHNO z našeho světa, protože ono je vybaveno na život v lese.

Oni se lekají třeba i dopravní značky. My se divíme, co je to za nesmysl! Je to ale jinak. My neslyšíme, jak foukáním větříku třeba ta dopravní značka vibruje – vrčí.

Takže když dostaneme nějaký signál, že se jim něco nelíbí, je potřeba zastavit, počkat a postupně se přibližovat… Štěně se vnitřně smíří s tím, že tahle hloupá dopravní značka prostě pořád vrčí, ale přitom nic nedělá, prostě tu a tam bezdůvodně vrčí – a pak přijde okamžik, kdy si pomyslí: no a co tak ať si vrčí…a jde se dál.

Malá vlčí štěňata musí kousat a trhat! Vždy jsem tomu šla napřed, takže je pro Harolda třeba připravovala syrové kostičky, stará trička, která byla na vyhození atp. (Mimochodem psí hračky likvidoval s takovou rychlostí, že se vůbec nevyplatilo je pořizovat. Během 10ti minut byl schopen zničit úplně každou, kterou dostal.) Takhle se unavil řízenou kousací hrou a neměl chutě trhat ostatní zařízení našeho domova. Nevýhodou bylo, všechny ty cucky se musí každý den posbírat a zítra jedeme nanovo… Nicméně s tímto přístupem mi ani jako štěně nic doma nezničil.

Jak je výše uvedeno, co se naučí, to budou používat. Takže Harold už odmalinka trénovaný přivoláním na dobrůtky, si vytvořil se oblouk s pozitivní odezvou, že je odvolatelný i na zvěř.

U těchto primitivních plemen je odezva cca 1 s takže na ně nepospíchejte. Vždycky jsem to dělala tak, že jsem šla a posouvala hranice. Jedná se o zvuky, pachy, pohyby a všechno co nezná z lesa, je potřeba postupně osahat. Než jsem začala s Haroldem systematicky jezdit autem, nejprve jsem mu dávala snídani na podlaze auta, ve kterém jsme posléze jezdili. Je to zase oblouk propojení příjemného se spoustou pachů. Ač my si to neuvědomujeme, ale když nastupujeme do auta máme na sobě spoustu pro nás nedefinovaných pachu a vlastně lidí. Když štěně vleze do auta jeho nos mu ukazuje 20 až 50 lidí kteří sedí v tom autě a on je nevidí, takže je zmatený. Když se naučí jíst v autě je to pro něj jakási jídelna ve které se prostě jí a potkává se tam se spoustou lidí, kteří tam něco dělají, ale jeho to nezajímá, protože on tam má svoje místo a ví, že si ho také nikdo všímat nebude. Myslím, že Saarloos zvládne všechno, (podle mého názoru je potřeba počkat, pokud byste chtěli dělat standardní výcvik) ale jenom pozitivní výchovou asi tak do 4. roku věku, kdy už jeho osobnost je pevná a už se v něm nebude zakořeňovat strach. Setkala jsem se s několika případy, že pes šel do nezájmu, protože ho přetížil stres. Tímto chci říci, že Saarlos zvládne všechno, na co pomyslíte, ale potřebuje čas. Je v něm vlk, který hodlá přežít a v tom je jeho síla. V několika příspěvcích jsem četla, že vlk se na vás v nouzi vykašle, protože má silný pud sebezáchovy. Moje zkušenost je, že pokud se stanete součástí jeho smečky nebo on se začlení do vaší smečky, hlídá si vás, poukazuje na problémy a snaží se je po svém řešit ve spolupráci se mnou. Harold by položil by život za svou smečku, protože smečka je jeho život a bez ní je mrtvý.